Jezdí Corollou, ale kromě toho je David Matásek také čtyřnásobným tátou a už se stal i dědečkem. Přesto říká, že pro jeho hereckou profesi je nejdůležitější udržet si dětskou mysl a pořád objevovat. Povídali jsme si s ním nejen o tom, co objevil během nucené pracovní pauzy.

Jak jste prožíval koronavirovou karanténu, během níž byla zavřená divadla?

Byl jsem zavřený v divadle, říkáme tomu generálkový týden. Pro představu: je to něco jako nejvyšší pohotovost v blázinci. Už se vyjadřujeme kódovou řečí, moc nespíme a o světě venku toho víme málo. A přesně 10. března jsme měli veřejnou generálku, pustili jsme dovnitř jen sto lidí proti podpisu a tu naši slávu jsme jim předvedli. Bylo to jako poslední valčík na Titaniku. Druhý den bylo všechno jinak. Šili jsme doma roušky, burcovali veřejnost, po večerech tleskali z balkonu zdravotníkům. Děti plakaly ze spaní, přály babičce veselou karanténu a ptaly se nás, kdy zemřeme. Po čtrnácti dnech jsem zakázal televizi, po měsíci vyrval ze zdi internet a vzápětí jsme odjeli na chalupu. Takže jsem se stal rodinným zmocněncem pro Covid-19 a všechny zprávy zvenčí cenzuroval… Přežili jsme.

Našel jste v tom i něco pozitivního?

Měl jsem spoustu času. Jako dosud nikdy ve své kariéře. Pět měsíců relativního volna. Bez večerního hraní. Spoustu času na přemýšlení, co pro mě ta profese znamená, co znamená pro moji rodinu, pro společnost. Potřebují lidé divadlo? Kulturu? Umění? Nebo jim stačí jen zábava? To byly chmurné myšlenky. Na druhou stranu jsem doma udělal spoustu práce, kterou jsem neustále odkládal pro nedostatek času. Na chalupě vyrostl domek pro dětskou část rodiny. Přečetl jsem zaprášené knihy a jedl. Hrozně jsem ztloustnul! Ve dnech, kdy normálně večer hraju, jím naposledy ve čtyři a pak už nevečeřím. O energetickém výdeji při představení ani nemluvím. Tak to je můj úkol současných dní. Dostat se na původní váhu a původní profesní sebedůvěru.

Cvičíte ještě bikram jógu? Jak jste se k tomu vlastně dostal?

Přes dvacet let jsem laicky posiloval s činkami, tělo mě poslouchalo a občas i bolelo. Pak jsem se dočetl o cvičení ásan v horku a hned jsem věděl, že to nebude nic pro mě. Já, kluk ze Žižkova a pragmatik, se nebudu ve vedru zmítat v podivných pozicích. Ale to bych nebyl já, abych to aspoň nezkusil. A byl jsem lapen. Už chodím do studia Hot Yoga 42 sedm let a stala se z toho naprostá závislost. Při delších pauzách se tělo samo začne hlásit o svůj příděl námahy, horka a někdy i bolesti. A po lekci nastane tak nádherný pocit uvolnění a nastartování zároveň, že musíte jít znova. Možná to i trochu vyhovuje mé autistické dušičce, to neustálé opakování, drobné kolísání a milimetrové pokroky. Na stáří je to dokonalá aktivita. Miluju tuhle zemi, její lidi a humor, ale malý kousek Indie by nám slušel.

Hrajete v Národním divadle i v televizních seriálech. Jak se liší způsob herectví?

V divadle dlouho trénujete, ladíte formu, chystáte strategii. A pak v sedm večer vyrazíte na trať. Dlouhou, ale známou. Relativně. S lidmi, o kterých víte, že vás podrží, kdyby něco. Při natáčení toho víte pramálo. Někam vás odvezou v nekřesťanskou hodinu, o trati netušíte nic, jen tolik, že poběžíte s lidmi, které často ani neznáte. Ale v improvizovaném přístřešku se seznámíte v družném hovoru, když vtom náhle někdo vystřelí ze startovní pistole a vy musíte vyrazit. Do neznáma. Samozřejmě zakopnete, upadnete, přinejmenším klopýtáte, ale existuje naděje, že vám dovolí závod aspoň dvakrát, třikrát zopakovat. Večer uléháte s pocitem, že jste tomu dal maximum, že lidé budou spokojení a maminka vám tuto činnost nezakáže.

Jaký typ herce jste? Ponoříte se do nové role a nějakou dobu v ní žijete, nebo se s odchodem ze scény stáváte zase jen Davidem?

Snažím se zůstávat Davidem pořád. Netahat si práci domů. Není to vždycky snadné, občas to ještě někde uvnitř doutná, když se sprchuju, ale myslím, že zdravější je nechat roli v divadle. A doma, s rodinou, žít život. Poznávat nové kraje, lidi a situace. Když nesbíráte, nemůžete rozdávat. Dřív jsem to moc neuměl, ale dnes už mám diář plně pod kontrolou a cíleně si nařizuji dny volna a práci. Pokud mi je nenařídí okresní hygienik.

Jaký ten David mimo scénu je?

Tak to je spíš otázka na moji ženu nebo děti. Ale dobře, že se ptáte mě, oni by vám toho mohli navykládat hodně zkresleného… Při naší profesi je důležité zůstat dítětem. Neustále objevovat, divit se a hrát si. Co by kdyby. Jak myslí ti druzí, co udělám, co řeknu? A po všech těchto fabulacích je krásné sednout na Vespu a vyrazit do světa. Nebo Corollou do Krkonoš. A najednou se zabývat obyčejnými věcmi. Zmokneme? Spadneme? Kde budeme spát? To je velice osvěžující.

Máte čtyři děti, jaký jste táta? Co je pro vás při výchově nejdůležitější?

Vykašlat se na svoje ambice. Nechtít mít dokonalé děti. Prvotřídní útočníky a excelentní klavíristky. Je to tuhý boj, vlastní představa je silná a chce ven, ale když to dokážete, když dětem necháte dostatek prostoru pro vlastní vyjádření, můžete být jen mile překvapen. Samozřejmě při dodržení všech kasárenských rozkazů, pod pohrůžkou tělesných trestů… Tak to vidíte, není to lehké. A čím jsem starší, tím méně mám trpělivosti. To mě na mně mrzí… Důležitý je myslím vzor. Děti nás pozorují a naše chování pak opakují a ve spojení s genetickou výbavou už není mnoho prostoru na ovlivňování… Ohýbat, ale nezlomit.

Sám jezdíte na Vespě, ale rodinu vozíte Toyotou. Proč jste si vybral právě tuto značku?

Na Toyotě se mi líbí, že se nebojí riskovat, že má odvahu zkoušet moderní technologie. Přestože spoustě lidí se do nových věcí nechce, a Češi jsou v tom specialisti, milovníci retra, tak myslím, že až se za pár let ohlédneme, všichni pochopíme, k čemu byly ty kroky důležité, proč šla cestou hybridů a vodíkových technologií. A na to se těším. Navíc to auto má moji stoprocentní důvěru.

Zažil jste se svojí Corollou nějaké horké chvilky?

Zažil jsem jedno překvapení. Přišel jsem k autu a vidím, že jsou přes něj všude rýhy. Ptám se tříapůlletého synáčka, jak se to stalo, a on že ho prý chtěl umýt, aby bylo krásné, a že chtěl, aby mělo pusinku a usmívalo se, a celé to udělal kamenem, protože nenašel ručník. Tímto bych chtěl poděkovat lakýrníkům z Toyoty, že ho zase uvedli do původního stavu.

Sledujete nové modely? Jaký byste si vybral příště?

Jsem trochu netrpělivý a už bych si přál vodíkovou Mirai, ale to zatím není na pořadu dne, protože na to Česká republika ještě není úplně uzpůsobená. Zatím se mi tedy líbí všechny hybridní modely, protože jsou šetrné k okolí i k peněžence a jsou to spolehlivá auta.

Celou verzi rozhovoru si můžete přečíst v aktuálním vydání tištěného magazínu Toyota Life.

Foto: Lucie Cápková