Sympatická sprinterka Tereza Jakschová se narodila bez části levé ruky. Ke sportu přesto tíhla od dětství a už devět let se profesionálně věnuje atletice. Patří k našim velkým paralympijským nadějím a jejím největším snem je účast v Tokiu.
V dětství vystřídala pětadvacetiletá Tereza Jakschová spoustu koníčků, v patnácti letech ale přišla na chuť atletice. Obvykle je to v takovém věku už docela pozdě, Tereza však překonala i tento handicap. Začala na pražské Slavii, kde pod Českým atletickým svazem působí doteď. Své první závody absolvovala v roce 2011, ale až o dva roky později, v době, kdy jela na své první mistrovství světa, se začala účastnit i závodů handicapovaných.
V roce 2018 dokázala poprvé v kariéře uspět v kategorii dospělých, odkud si přivezla hned dvě medaile. Z běhu na 100 a 200 metrů. Už v roce 2016 přitom byla vyhlášena nejlepším českým juniorským handicapovaným sportovcem. Teď je jejím hlavním cílem je účast na letních Paralympijských hrách v Tokiu odložených na léto 2021. Na paralympiádu v Riu se bohužel nedostala kvůli malému počtu míst, a tak si to teď chce vynahradit.
Kromě sportu ale stíhá i práci na částečný úvazek a studium na Provozně ekonomické fakultě ČZU v Praze. Dobře totiž ví, že pro para sportovce je mnohem náročnější uživit se sportem. „Například olympiáda je mnohem sledovanější, já sama se na ni koukám a paralympiádu zapínám, jen když startuje někdo, koho znám,“ přiznává.
Handicap? Žádný problém
Pokud si říkáte, že byste na Terce v podstatě nepoznali, že je handicapovaná, máte podobný pocit jako ona: „Mám štěstí, že mi handicap vůbec nepřekáží, a to ani při sportu. Trénuji se zdravými sportovci, kteří mě obdivují a vždy mi fandí. Jediné, co dělám jinak, je cvičení v posilovně.“ To je velká výhoda nejen pro ni. Podle Tereziných slov se totiž s ostatními motivují navzájem. Ona chce dokázat to, co zdraví sportovci, a oni se snaží o to víc, když vidí, že žádný handicap překonávat nemusejí.
Nicméně jak sama Tereza říká, měla výhodu v tom, že se s handicapem již narodila. „Odjakživa jsem byla zvyklá dělat všechno jednou rukou, a tou druhou si jen pomáhat. Poradím si i s úkoly, které vyžadují trochu zručnosti. Zavázat si tkaničky, udělat si culík. Třeba u kamarádů vidím, že když si zlomí ruku, tak najednou nevědí, co si počít a jak si vystačit jen s jednou,“ popisuje.
Běhá výhradně s protézou kvůli těžišti, nicméně v běžném životě ji někdy sundává. „Spíš ji nosím, protože si tak můžu věci přidržet, i když manipulovat se s ní příliš nedá a někdy i překáží. A v létě je to lepší bez ní. Když je vedro, protéza klouže a nedrží,“ vypráví se stejnou samozřejmostí, jako by popisovala, co měla dnes k obědu. Uznává však, že byly chvíle, kdy se trochu styděla: „Určitě jsem třeba na základní škole nosila delší rukávy, aby to nebylo tak vidět, ale teď jsem s tím úplně srovnaná. Občas někdo divně kouká, zvlášť děti, ale už to nevnímám.“
Foto: Lucie Cápková
Video: Yoda Production
