Začala běhat, aby udržela své tělo schopné pohybu. Narodila se totiž s dětskou mozkovou obrnou. Stal se z toho koníček, který z ní udělal mistryni světa a dostal ji až na paralympiádu. Anna Luxová vypráví příběh, který by měl být slyšet.
Jednadvacetiletá Anna Luxová se narodila předčasně a byla pár minut bez kyslíku. Přesto se stala dvojnásobnou juniorskou mistryní světa ve sprintu a vyrazila na dvě paralympiády. Dlouho se jí ale smáli, že na dlouhé běhy je moc postižená. Teď ale dostala šanci a začala běhat i delší závody, jako je RunTour.
„Běhám, protože mi to čistí hlavu a odpočinu si u toho, ale také proto, že potřebuji, aby se svaly hýbaly a neatrofovaly tak rychle,” vysvětluje Anička. Sport, který byl hlavně důležitý pro její zdraví, ji dostal až na paralympiádu. Dokonce dvakrát – sprint na 100 a 200 metrů si zaběhla v Londýně i v Riu. Kromě toho je juniorskou mistryní světa v obou disciplínách a v roce 2018 získala bronz na mistrovství Evropy ve vrhu koulí.
Překonávat sama sebe každý den
„Když je člověk postižený, je každý den o překonávání sebe sama,” říká otevřeně mladá sportovkyně. Postižení ale není jedinou věcí, s níž se musela v životě vyrovnat. V 17 letech podstoupila operaci Achillovy šlachy, před níž, ale ani dlouhou dobu po ní, nebylo jasné, zda bude ještě vůbec někdy chodit, natož běhat. Právě tehdy začala vrhat koulí.
Co ji motivuje? „Nejvíc mě ženou dopředu kamarádi, kteří mi fandí a podporují mě, ale zároveň i lidé, kteří se mi smějí, že něco nedokážu. Vždycky se najde nějaký blbec, který se ti bude smát za to, jak vypadáš, jak koukáš, jak chodíš,” popisuje silným hlasem Anička a svěřuje se, že právě to byl také důvod, proč se až do předloňské série RunTour v Česku nikdy neobjevila na žádném delším běžeckém závodě.„Delší závody jsem nikdy neběhala. Nikdy mě tam nechtěli, říkali mi, že jsem na to moc postižená a nezvládnu to. Až potom přišli lidi z Toyoty, kteří se nebáli a pozvali mě na RunTour.”
„K závodění mi stačí dobré boty, trochu se protáhnout a nesmí moc pršet, jinak je to otrava,” směje se. Přestože spoustu snů si už splnila, pár jich přece jen ještě má: „Ráda bych se dostala ještě na jednu paralympiádu. V životě bych pak chtěla hlavně hezky a samostatně fungovat, dostudovat a živit se něčím, co mě bude bavit,” uzavírá Anička Luxová.
Foto: Daniel Vrzal
