Mají nejen stejné příjmení a stejnou tvář, ale oba jsou také úspěšní sportovci a oba jezdí Toyotou Corollou. Co dalšího mají David a Tomáš Svobodovi společného?
Jaké to je, mít bráchu, který vypadá stejně jako ty?
David: Je to super, máme díky tomu spoustu zábavných zážitků, a taky ušetříte za zrcadlo. Někdy je to trochu otrava, když si nás pořád někdo plete, ale chápeme to.
Tomáš: Mně už se to zdá normální. Samozřejmě nejsme stejní a pletou si nás pouze „cizí“ lidé a taková setkání nejsou moc často a když už, tak se to dá očekávat.
Využili jste toho někdy ve svůj prospěch?
D: Mít „dubléra“ má řadu výhod, to je fakt. Nad rámec běžných situací toho nijak nevyužíváme, ale to, že jsme dva, je skvělé v každém případě tím, že si pomáháme, radíme si, rychleji se učíme a lidé si nás díky tomu víc pamatují.
T: Já jsem to nikdy moc nevyužíval, ale bráchovi už jsem párkrát pomohl. To, že je na mě někdo hodný, protože si myslí, že jsem brácha a já mlčím… To se nepočítá. (směje se)
Byli jste typická dvojčata, která rodiče i stejně oblékali?
D: V tomto jsme typičtí opravdu nebyli. Naopak jsme si dávali záležet, abychom nenosili stejné oblečení zároveň, abychom měli ideálně každý něco jiného. Dvojčata si každý plete a my jsme to sobě i ostatním chtěli ulehčit.
T: Stejné oblečení nám dávali jen do doby, než jsme se naučili mluvit. Když jsme si pak vybírali doma ze skříně oblečení sami, nikdy nás nenapadlo vzít si oba schválně to samé a nikdo nás do toho ani nenutil. Na naší základce bylo hned několik dalších dvojčat a nemyslím si, že bychom měli něco společného nebo byli nějak „typičtí“.
Mají lidi, nebo dokonce rodiče, větší tendence sourozence srovnávat, když jsou to dvojčata?
D: Tím jsem si naprosto jistý. Při prvních setkáních s novými lidmi jsme často slyšeli typické: „Kterej jste kterej?“ nebo „Podle čeho vás rozpoznám? Stoupněte si vedle sebe, ať si vás prohlídnu!“ nebo „Ty s tím modrým tričkem jsi teda David, jo?“ Srovnávají nás často, ale je to pro ostatní dost zavádějící a v čase se to pořád mění, takže srovnávat nedoporučuji.
T: Myslím, že ano, protože se to zdá být velmi jednoduché a samo se to nabízí. V obecné rovině bych řekl, že ti, kteří nás moc neznají, vidí v první řadě naše podobnosti. Ti, kteří nás dobře znají oba nebo aspoň jednoho z nás, tak silněji vnímají rozdíly a diví se, že si nás může někdo splést.
Žárlili jste na sebe někdy?
D: Ani já ani brácha na sebe nežárlíme a nikdy to tak nebylo. Kromě toho, že žárlivost je špatná vlastnost, kterou naštěstí netrpíme, tak myslím, že to u dvojčat vlastně ani není technicky možné. Táhneme za jeden provaz.
Jste si v něčem podobní i povahově?
T: Trochu podobní jsme si v tom, že chceme dělat věci nejlépe, jak umíme a jak to jde. Taky se snažíme vyhovět a stíhat příliš mnoho aktivit zároveň, což je pro nás v kombinaci s první vlastností často deprimující.
Kterou vlastnost svého bráchy bys chtěl mít?
D: Větší rozvahu, moudrost a dochvilnost. Obecně je Tom ve věcech přesnější.
T: Instinktivnější a rychlejší rozhodování a jednání bez přehnaného promýšlení.
Kterou mu naopak vůbec nezávidíš?
D: Myslím, že ho víc unavuje společenský život. Nechci, aby to znělo nějak přehnaně, protože Tom má opravdu hodně kamarádů, ale když jde o nejrůznější akce, večírky a podobně, tak vyráží, až když očekává, že to bude fakt dobré. To já se to nebojím risknout a kdyžtak dřív odejít.
T: Chronickou a protivnou nedochvilnost.
V jakých situacích se na bráchu nejčastěji obracíš s prosbou o radu?
D: Nejčastěji jde o názor na konkrétní lidi nebo o radu při důležitých rozhodnutích obecně. Na Toma je spolehnutí, vždycky poradí dobře, když už se vyjádří. Je super mít bráchu jako pojistku, protože se na věci, které se mě týkají, může dívat hezky z boku, a tak vidí hodně z toho, čeho si sám často nemusím všimnout.
T: Moc se nestává, že by mi brácha něco rozmlouval a radil. Nejčastěji mu dávám přečíst nějaký svůj sepsaný text nebo formulaci, na kterém jsem pracoval dlouho a mám už „autorskou slepotu“.
Kdy chce nejčastěji pomoct on od tebe?
D: Většinou jde o obyčejné věci, abych mu pomohl třeba něco přestěhovat, zařídit nebo jde o věci spojené se sportem. Pořád spolu něco vymýšlíme. V poslední době dostal Tom nápad založit sportovní základní školu a k tomu provozovat multi-sportovní tým. Máme v těchto věcech stejnou filozofii, a tak jsem moc rád, že mu můžu pomáhat, aby se všechno podařilo realizovat.
T: Nevyžádané rady mu dávám automaticky, když ho vidím dělat nějakou chybku, a on sám se se mnou radí o různých sportovních tématech, které jsme dříve řešili a řešíme, a někdo se ho na to potom veřejně ptá. Častěji ho zastupuji v práci.
Kdo z vás je chytřejší?
D: To se asi těžko měří a myslím, že na tom budeme přibližně stejně. Jestli ale trváte na tom, abych jednoho z nás určil tak musím říct, že brácha.
T: Z mého pohledu já.
Kdo je vtipnější?
D: Vtipnější je určitě Tom, alespoň pro mě. Brácha umí občas něco plácnout a já se tomu pak řehtám deset minut a znovu pokaždé, když si na to zase vzpomenu.
T: Z mého pohledu já. (směje se)
Kdo z vás je lepší řidič?
D: V tomhle jsme úplně stejní. Myslím, že technicky řídíme podobně, a myslím, že i oba celkem dodržujeme předpisy. Sem tam trochu překročíme rychlost nebo nás situace donutí k horšímu parkování, ale to má asi každý podobně.
T: To neumím posoudit, ale brácha má najeto určitě mnohem více kilometrů. Autem začal pravidelně jezdit dříve a průměrně najede i víc kilometrů ročně.
Někde jste říkali, že prvních pár měsíců s Corollou jste soutěžili, kdo bude mít nižší spotřebu. Kdo většinou vítězil?
D: Já jsem se dostal v pražském provozu na spotřebu cca 4.9l/100 km, a Tom byl ze začátku o fous lepší, ale teď už to nesrovnáváme, a tak se bráchy musím zeptat, jak to teď má. Tipuju, že to bude pořád hodně podobné.
T: Když jsem minulý týden jel kousek bráchovou Corollou, všimnul jsem si, že má průměrnou spotřebu asi o 0,5 litru vyšší než já. A to já už se kvůli spotřebě nijak v řízení po Praze neomezuji.
Foto: Daniel Vrzal
