Přinášíme exkluzivní autentické zápisky, v nichž beach volejbalistky Markéta Sluková a Barbora Hermannová popisují, jak prožívaly příchod koronaviru. „Uvízly“ totiž ve Spojených státech.
Začátkem března jsme se s trenérem Simonem vydali na poslední předsezónní soustředění do USA. Kalifornii jsme na čtrnáctidenní kemp zvolili proto, že se tam dá trénovat se spoustou týmů, které tu žijí nebo v tuhle dobu běžně trénují. Již v minulosti jsme díky dobré komunikaci Simona s ostatními trenéry a dobrému načasování mohli na plážích Hermosa či Manhattan Beach skvěle trénovat třeba s mistryněmi světa z Kanady Melissou Humana-Paredes a Sarah Pavan, nebo Brooke Sweat a Kerri Walsh, či s týmy z Japonska, Číny, USA…
Letos tuhle destinaci na trénink zvolily i jiné evropské týmy jako Němky, Lotyšky i Rusky, protože se první čtyřhvězdičková světovka měla konat v mexickém Cancunu, který je z LA docela blízko. Zkrátka se nás na závěrečném soustředění před sezonou 2020 mělo potkat dost. My jsme přijeli hned z kraje března, kdy se koronavirové onemocnění řešilo hlavně v oblasti Číny. V USA jsme odtrénovali celý jeden týden. Dvě hodiny tréninku na pláži dopoledne, odpoledne pak fitness trénink nebo další trénink na písku.
Na dálku jsme ale sledovali, jak se situace s virovou nákazou zhoršuje, jak se rychle mění vládní nařízení a jak se v Česku a Evropě spekuluje nad taktikou, kterou vůči rozrůstající nemoci zvolit. Simon to sledoval už nějakou dobu a některé jeho predikce se opravdu později vyplnily. Postupně jsme cítili, že je situace vážná.
Simon je velice aktivním členem IBVCA (Mezinárodní beachvolejbalové asociace trenérů), a byl tak ve středu diskuse o vývoji celé situace, která zasahovala do našeho sportu a jeho blížící se sezony, která měla mít obrovský highlight – olympijské hry. Trenéři diskutovali s hráči a hráči s Mezinárodní volejbalovou federací o tom, jak by se měli vůči našemu sportu postavit a jaké kroky přichystat. S prvními zrušenými akcemi v Iránu a v Austrálii řešili zmenšený počet turnajů, a tedy možností pro kvalifikaci na OH. Snažili se vymyslet, jak v Evropě uskutečnit extra turnaje, které nebyly v kalendáři. Jak z tříhvězdičkového turnaje udělat turnaj s větším počtem bodů. Jak co nejlépe a nejférověji pozměnit kvalifikační klíč na olympiádu. Vždyť kvůli ní všichni dlouhé měsíce trénujeme a míříme za ní jako za svým kariérním cílem.
Když jsme ale slyšeli, jak rychle se situace v Číně i Evropě zhoršuje, začala být i naše vize nejistá. Všechno rozhodl jeden týden trénování v docela chladném počasí na Hermosa Beach. Nabral rychlý obrat směřující k obrovské změně v našem plánu, v naší sezóně a možná i životě.
V sobotu se Barča probudila s kašlem a bolestí v krku, a tak vynechala ranní trénink. Maki se Simonem odešli na pláž pinkat s Lotyškami. Mezitím přišla informace, že se turnaj v Mexiku neuskuteční a že už se řeší, co bude s těmi následujícími. Začátek sezóny se tedy odsunul na neurčito, a tak se Markét se Simonem sbalili a jeli navštívit známé v Santa Barbaře, zatímco Barča léčila nachlazení.
Po telefon jsme se informovali o nových zprávách i možných řešeních. Tehdy Simon bystře pořídil letenku domů do Česka na pondělí, což bylo už za dva dny. V tu dobu už musel složitě hledat, které aerolinky neruší lety. Zvolil co nejrychlejší cestu s jedním přestupem přes Paříž. Plán B jsme měli, museli jsme se jen rozhodnout. Zda zůstat v LA, využít kvalitního zázemí a pokračovat v tréninku, dokud to půjde, nebo jet domů a trénovat v karanténě, než se nařízení uvolní.
V tenhle moment jsme se rozdělili. Barča měla silnější potřebu jet domů, do známého prostředí, blíž našim doktorům a taky rodině. Domluvili jsme se, že trénink nějak přizpůsobíme. Maki se Simonem se rozhodli v LA zůstat, využít perfektních tréninkových podmínek s tím, že počkají s návratem až na začátek dubna, kdy měli zakoupené původní letenky. Barča tedy doslova za pět minut dvanáct odcestovala do Prahy.
Bára přilétá do Prahy
Překvapilo mě, že mě na letišti v Praze nikdo nekontroloval. Nezeptal se mě, odkud letím, ani mi nezměřili teplotu. Prostě jsem vzala kufr a jela domů. Měla jsem štěstí, že díky letence, co Simon pořídil, jsem se dostala bez problémů domů. Pro ostatní navrátilce to pak bylo mnohem náročnější.
Začala povinná karanténa a trénink doma. Ne na pláži, ale v bytě. Kombinovala jsem wattbike s fitness cvičením, které mi trenér vymyslel tak, abych jej mohla dělat na balkoně. Naštěstí bydlím v nejvyšším patře a díky balkonu mám dostatek denního světla a čerstvého vzduchu. Byla jsem zodpovědně doma a snažila se zabavit. Nebylo to nakonec tak hrozné, jak se zdálo.
Události se dál vyvíjely a začalo se diskutovat o konání olympijských her. Měl to být highlight, takže tohle bylo jedno z nejnejistějších období v mém životě. Najednou byla ve vzduchu spousta otazníků, na které nebyl nikdo schopný odpovědět. Víc a víc jsem se smiřovala s myšlenkou, že letošní sezona nebude ani zdaleka taková, jakou ji znám za více než 10 let svého působení na sportovní půdě. Začala jsem přijímat fakt, že se olympijské hry můžou odsunout na pozdější období tohoto roku, nebo dokonce až do další sezóny.
Pak to přišlo černé na bílém. „Olympijské hry byly přesunuty na rok 2021“ a naše nejlépe hodnocené turnaje byly pro tento rok úplně zrušeny. Byla jsem jak boxerkou praštěná. Brečela jsem. Věděla jsem, že je to správné rozhodnutí. Upřímně jsem si nedovedla představit, jak by to vlastně mělo proběhnout s ohledem na prognózy, že se bude celosvětová situace ještě nějakou dobu zhoršovat. Bylo to smutný, ale alespoň opadla ta nejistota, která byla opravdu to nejhorší na celé té věci. Najednou bylo jasné, že čas na trénink a přípravu opět bude, že momentálně není, za čím spěchat. Že je potřeba domluvit se s týmem, upravit a překopat všechny plány. Že Maki bude muset přehodnotit i svůj rodinný život, což není lehké rozhodnutí. Za to jí vzdávám velký dík, že je i z téhle stránky schopna se přizpůsobit a dát nám ještě další společný rok. Je to prostě bojovník.
Po více než 10 dnech v Praze jsem se vydala domů do Ostravy, kde můžu vyběhnout do prázdného lesa nebo si zacvičit či zapinkat s míčem na zahradě. Jsem hodně s rodinou, na kterou v běžném sportovním roce v tomhle období nemám čas. Počasí je teplejší a teplejší a momentálně nám už i povolují trénovat na hřišti, takže jsem si už byla i zapinkat na písku. Odsunutím všeho jsme bohužel, ale i bohudík získaly spoustu času na trénink a na další extra hodiny zdokonalování.
Maki zůstává v USA
Simon a já jsme nechtěli riskovat dlouhé cestování a uvíznout někde v půli cesty na letišti, a tak jsme zůstali v LA a pokračovali v tréninku tady. V Čechách by na nás čekala čtrnáctidenní karanténa a hodně omezené možnosti tréninku a já věřila, že část sezóny s vrcholem v Tokiu je ještě stále před námi a chtěla jsem se na vše připravovat v co nejlepších podmínkách.
I to se ale poměrně rychle změnilo. Situace ve světě nabrala na obrátkách a po několika dnech nejistoty se Mezinárodní olympijský výbor rozhodl odložit olympijské hry na rok 2021. Během několika dní bylo nejen po sezóně, ale i po olympiádě.
Ačkoli to bylo rozhodnutí pochopitelné, rozumné a vlastně nijak překvapivé, u mě následovalo zklamání a rozčarování. Měla jsem všechno v hlavě nastavené tak, že do toho teď s Bárou pořádně šlápneme, a po Tokiu si dám pauzu a založím rodinu. Najednou je všechno jinak a já to vše vstřebávám a pomalu si zvykám na nový, o rok delší harmonogram.
Na jednu stranu je to obrovská změna a čára přes rozpočet, na stranu druhou nám to dá extra čas na přípravu a vypilování detailů, na které před původním termínem olympiády už nezbýval čas.
Všechny letošní turnaje byly zatím buď zrušeny nebo odloženy na neurčito. Udržujeme se fit po fyzické stránce a uvidíme, kdy se zase potkáme společně na hřišti.
Foto: Daniel Vrzal
