„Líbí se mi, že v Toyota olympijské kampaně jsou sportovci a para sportovci vedle sebe. Není mezi námi totiž rozdíl, protože sport je jen jeden,“ říká atletka Tereza Jakschová, jejíž disciplínou je sprint na 100 a 200 metrů. Čeká ji po účasti na paralympijských hrách v Tokiu i Paříž 2024?
Sprinterka Tereza Jakschová se narodila bez části levé ruky. Ke sportu přesto tíhla od dětství a v patnácti přišla na chuť atletice. Obvykle je to v takovém věku už docela pozdě, ale Tereza překonala i tento handicap. Své první závody absolvovala v roce 2011, ale až o dva roky později, v době, kdy jela na své první mistrovství světa, se začala účastnit i závodů handicapovaných.
Na kontě už má druhé místo z mistrovství Evropy z roku 2018, deváté místo z mistrovství světa 2019, v roce 2020 byla pátá nejrychlejší z Evropy. V 2022 k úspěchům dokázala přidat ještě dvě třetí místa ze světového šampionátu a loni byla dvakrát osmá nejrychlejší na světě.
Když se v roce 2020 probojovala na paralympiádu v Tokiu, splnila si tím svůj největší sen. A odjela s velmi hezkým 10. místem na dvoustovce a 11. na stovce. V letošní sezóně má šanci tenhle sen zopakovat. Čeká ji totiž kvalifikace na paralympiádu v Paříži.
Handicap? Žádný problém
„Mám štěstí, že mi handicap vůbec nepřekáží, a to ani při sportu. Trénuji se zdravými sportovci, kteří mě obdivují a vždy mi fandí. Jediné, co dělám jinak, je cvičení v posilovně,“ popisuje Tereza. To je velká výhoda nejen pro ni. Podle Tereziných slov se totiž s ostatními motivují navzájem. Ona chce dokázat to, co zdraví sportovci, a oni se snaží o to víc, když vidí, že žádný handicap překonávat nemusejí.
Nicméně sama Tereza říká, že měla výhodu, že se s handicapem již narodila. „Odjakživa jsem byla zvyklá dělat všechno jednou rukou, a tou druhou si jen pomáhat. Poradím si i s úkoly, které vyžadují trochu zručnosti. Zavázat si tkaničky, udělat si culík. Třeba u kamarádů vidím, že když si zlomí ruku, tak najednou nevědí, co si počít a jak si vystačit jen s jednou,“ směje se.
Běhá výhradně s protézou kvůli těžišti, nicméně v běžném životě ji často sundává. „Spíš ji nosím, protože si tím můžu věci přidržet, i když manipulovat se s ní příliš nedá a někdy i překáží. A v létě je to lepší bez ní. Když je vedro, protéza klouže a nedrží,“ vypráví se stejnou samozřejmostí, jako by popisovala, co měla dnes k obědu. Uznává však, že byly chvíle, kdy se trochu styděla: „Určitě jsem třeba na základní škole nosila delší rukávy, aby to nebylo tak vidět, ale teď jsem s tím úplně srovnaná. Občas někdo divně kouká, zvlášť děti, ale už to nevnímám.“
Foto: Daniel Vojtěch
Video: Yoda Production
